neděle 2. října 2011

Elektronické knihy na českém trhu: Jak to vidím já

Nedávno jsem si přečetl článek Revoluce zatím jen na papíře, který obsahuje tolik výmluv a prázdných slov, až jsem se rozhodl sepsat tento blogpost. Nejedná se ale pouze o přímou reakci na něj, ale také o můj pohled na současnou (čti špatnou) situaci s „legálními“ e-booky v Česku. Po jeho přečtení možná dospějete k názoru, že nemám pravdu. Netvrdím, že ji mám, jen chci vyjádřit svůj postoj.

Za všechno může Kindle

V odkazovaném článku mj. stojí (všechny citace v tomto blogpostu pocházejí z tohoto článku):

Příčin, proč se tuzemskému trhu s elektronickými knihami nedaří, je několik. A spoluviníkem je pro mnohé překvapivě i Kindle – nejznámější a nejrozšířenější čtečka od amerického on-line obchodu Amazon.
Nakladatelé se totiž snaží díla chránit softwarovým zámkem DRM (Digital Rights Management – správa digitálních práv), který znemožňuje zakoupenou knihu šířit na více přístrojů. Nejrozšířenější verzí je Adobe DRM, který však Amazon nepodporuje.
Do jeho čteček lze legálně nahrát pouze takové soubory, které mají specifickou verzi ochrany (Amazon DRM), nebo nemají vůbec žádnou.

Milí nakladatelé, použít tohle, jako argument, je jedna z největších hovadin, jakou můžete z huby vypustit. Jak se v článku píše, Kindle je „nejznámější a nejrozšířenější čtečka“ – každý člověk, který má za sebou alespoň základní školu, by měl vědět, že existuje něco jako poptávka a nabídka. Tvrdit, že za nízký prodej e-knih může to, že lidi mají Kindle, ale vy to prodáváte s Adobe DRM, je stejné, jako tvrdit například, že za nízký prodej ovoce může to, že lidi chtějí jablka, ale ovocnáři prodávají hrušky.

Jestliže je Kindle nejznámější a nejrozšířenější čtečka elektronických knih, pak proboha nabízejte knihy pro Kindle a používejte Amazon DRM. Je to problém? Podléhá to nějaké strašlivé restrikci a Amazon si za to nechává platit těžké peníze? Nevím, ale pokud ano, vykašlete se už konečně na DRM, papírové knihy taky nepřišíváte zákazníkovi k ruce, proč to chcete dělat u těch elektronických?

Pokud nepoužijeme DRM, knihy se budou nelegálně kopírovat

Omyl, knihy se už teď nelegálně kopírují, tímhle nic nezměníte. Cestou proti nelegálnímu kopírování není DRM, ale cena. Nabídněte knihy levně, aby lidem nestálo za to, hledat je na ulož.to a kdekoli jinde, ale aby si je mohli jednoduše koupit třeba přímo z Kindlu řekněme za dvacet korun, tak jako některé prodává Amazon anglicky.

V současné době lze knihu ve verzi pro čtečku nebo tablet koupit přibližně za 30 až 60 procent papírového vydání. Například jeden díl trilogie Stiega Larssona je na pultech knihkupců za 349 korun, v regálech e-shopu ušetříte asi dvě stě korun.
Velký zájem především o levné knihy registruje také americký Amazon. Polovina z jeho deseti neprodávanějších titulů je dostupná za 0,99 dolaru (v přepočtu necelých 18 korun).

Proč anglické e-knihy vycházejí levně a české draze? Protože Amazon to umí, ale vy ne. Řekněme že náklady na vytvoření jednoho e-booku jsou stejné, bez ohledu na to, kolik se jich prodá. Pokud prodáváte takovou knihu za 150 (viz výše), koupí si ji třeba jen sto lidí (i to je na současnou situaci dost).

Konkrétní příklad pro ilustraci: jedním z nejprodávanějších titulů v elektronické platformě je Ekonomie dobra a zla od Tomáše Sedláčka. Podle informací nakladatelství 65. pole si ji v papírové podobě zakoupilo přes 50 tisíc lidí. Do čtečky si ji ale legálně stáhlo několik stovek zájemců, tedy necelé procento z celkového počtu.

Pokud ale knihu nabídnete za patnáct korun, koupí si ji třeba tisíc lidí, protože je to skoro zadarmo. A je to šul nul. Nebo si ji koupí dva tisíce lidí a jste na tom dvakrát líp. Nebo ji prodáte za třicet, to už si spočítejte sami. Pak nepotřebujte žádné DRM. Protože je vám jedno, jestli si dalších tisíc lidí tu knihu od někoho stáhlo. Mimochodem, papírové knihy si lidi běžně půjčují.

Náklady na výrobu e-booku jsou příliš velké

Nejsou. Nyní dobrovolníci (hrozní a zlí piráti) knihy skenují, převádějí do textu, hledají v převedeném textu chyby, kompletují formátování a převádějí knihy do různých formátů. Zadarmo, komplikovaně. Vy text v elektronické podobě už máte a, pokud kniha nemá ilustrace, je automatické vygenerování několika různých formátů e-booku záležitost jednoduchého skriptu. A samozřejmě následující kontroly. Tu vám rád udělá zadarmo fanoušek, který si tak může přečíst knihu dříve, než vyjde.

Ještě bych chtěl doplnit něco ke stahování knih. Tam, odkud stahuji knihy já, platí určitá pravidla. Jedním z nich je třeba tz. doba hájení. To znamená, že od vydání papírové knihy do jejího uvolnění v elektronické podobě zlými a hroznými piráty uplyne nejméně půl roku. Kdo se nemůže dočkat, musí si pořídit papírovou knihu. Já se například těšíl na knihu Hrozba od R. E. Feista, ale musel jsem si zkrátka na e-book počkat až do prosince. Kdyby mi ho někdo za pár šupů nabídl v den vydání, skočím po tom, jak slepice po flusu.

A proč si nekoupím papírovou knihu? Nemůžu si dovolit koupit si všechny knihy od Feista, je jich skoro čtyřicet. Raději si je stáhnu, případně půjčím v knihovně. Nakladatel ale nepřichází o zisk tím, že si nekoupím papírovou knihu, tu bych si stejně nekoupil, ani kdyby nešla stáhnout. Přichází o zisk tím, že mi nenabídne elektronickou podobu této knihy za rozumnou cenu. Na co sakra čekáte?

pátek 23. září 2011

Svět piva se mnou vyjebal, ale dobře to dopadlo

Slevové portály asi nemusím představovat, v dnešní době se s nimi roztrhl pytel. Pro někoho jde jen o to, udělat si reklamu, jiní na tom vydělávají. Spoustu podniků spoléhá na to, že si kupon koupíte, zaplatíte, ale službu nevyužijete včas, mně ale nebylo umožněno čerpat slevu, ačkoli jsem ji chtěl využít v řádném termínu. Restaurace Svět piva se mnou normálně vyjebala, naštěstí to ale dobře dopadlo.

Jak to začalo

1.5. 2011 jsem objevil na portále Minasleva.cz celkem lákavou nabídku, totiž „Super MAXI řízek 300g, pořádná porce hranolků, neomezená konzumace z 25 druhů piv! Navíc dostanete jednoho lahvového belgičana!“ a to vše jen za 250 Kč. Koupil jsem tedy dva poukazy – pro sebe a pro svou přítelkyni. Když jsme o tom řekli ještě otci mé přítelkyně, zlanařil dva své kamarády a přítelkyně dokoupila ještě další tři, celkem jsem tedy koupili pět kuponů za celkovou sumu 1250 Kč. Na stránce s nabídkou si můžete povšimnout tři důležité věci:

  • je vyžadována rezervace předem (ale není uveden povinný předstih např. měsíc, jak to na některých voucherech bývá)

  • termínů pro rezervaci dostatek (červeným písmem)

  • platnost voucheru do 30.8.

Do prázdnin to šlo k ledu, nebyl čas, blížil se konec semestru a zkouškové, navíc se pořídil pes, který by doma nevydržel náš pobyt v hospodě od otvíračky až po závíračku (páč neomezená konzumace piva není jen tak). Když začal červenec a všem už začali prázdniny, vyjebal se mnou pro změnu cvičící z FITu (o tom jindy) a já se ještě do konce měsíce musel zajímat o školu.

Komplikace

Přišel srpen a já se začal těšit na řízek, začal jsem tedy organizovat, kdy se pět lidí, z nichž někteří pracují přes den v týdnu a jiní večer o víkendu, sejde na celé odpoledne a večer do hospody. Bum bác, jeden člověk si to rozmyslel, stal se vegetariánem či co.

Začalo tedy kolečko po lidech, kdo to chce. Skoro bych řekl, že po podobné výhodné akci skočí skoro každý, ale mé výzvy na Facebooku i Twitteru prošly Internetem bez povšimnutí, začal jsem tedy kontaktovat lidi osobně. Jeden hubne, druhý začíná abstinovat, někdo je celý srpen mimo Prahu, jiní mají moc práce.

Zároveň jsem sháněl hlídání pro psa, protože se stále počítalo s prakticky celodenní neomezenou konzumací piva. Podařilo se nám sehnat hlídání pouze na 30.8. (poslední den akce, sic) a náhradníka za chybějící vegetariánku. Náhradník ale chvilku nekomunikoval a 24.8. jsem se od něj dozvěděl, že to už je moc blízko nějakým jeho zkouškám a bylo to v háji. Oslovil jsem tedy i svého tátu a pasoval tak akci na menší rodinou oslavu, táta sice moc piv nepoloží, ale lepší, než to nechat propadnout. To už bylo 25. a ještě chvíli trvalo, než jsem tedy od všech dostal potvrzení, že 30. je to OK. Hurá.

Máme plno

Od pátku 26.8. se marně snažím dovolat na telefonní číslo uvedené na poukazu, webové stránky Světa piva nefungují. V neděli 28. se mi to konečně podaří a na drátě se ozve mužský hlas, hovor jsem si bohužel nenahrával (což se stejně asi nesmí, nebo co), ale probíhalo to asi takhle:

SP: huhhlyhuhly
MH: Dobrý den, tady Miro Hrončok, příliš jsem vám nerozuměl, dovolal jsem se do Světa piva?
SP: Ano.
MH: Mohl bych vás poprosit o rezervaci na 30.?
SP: 30. jsme plný.
MH: Aha, to se trochu komplikuje, a co zítra?
SP: Taky, my jsme prodali nějaký vouchery, takže jsme až do 31. plný.
MH: No já mám taky ty vouchery a vzhledem k tomu, že platí do 30., rád bych, aby mi nepropadly.
SP: (křikem) Ty vouchery už máte půl roku, si všichni myslíte, že si to zarezervujete dva dny dopředu, nebo co?
MH: Nemluvte se mnou hrubě, na voucheru není uvedeno, že bych měl místa rezervovat s konkrétním předstihem, tak rezervuji restauraci tak, jak mám ve zvyku, dva dny dopředu.
SP: No na voucheru to ani bejt nemůže, protože tam jsou samý reklamy, který si tam daj ty portály, ale měl jste si přečíst obchodní podmínky, když jste to kupoval, tam je napsaný, že je potřeba počítat s tím, že ke konci platnosti budou už kapacity obsazený a že to pak propadá.
MH: Tak to se omlouvám, není nějaká možnost, jak to prodloužit?
SP: (normálně) My vám do konce září nabízíme, že můžete u nás za ten voucher projíst a propít věci v hodnotě jeho nákupu.
MH: A když chci řízek a neomezenou konzumaci piva, to nejde?
SP: (zase křikem) Ne to nejde, měl jste na to půl roku!
MH: Mě se to ale hodilo až teď, tak volám až teď.
SP: Jste si to měl rezervovat dopředu!
MH: O to se pokouším, ale už několik dní se vám nemůžu dovolat.
SP: My jsme plný ale už 14 dní.
MH: No tak jste měli dát na voucher, že to platí sice do 30.8., ale že rezervovat to je potřeba třeba do 30.6., já bych to udělal, ale nic takového na voucheru není.
SP: Tak jste si měl přečíst obchodní podmínky, to nikdo nečtete a pak se divíte, já taky smlouvy nečtu, to je normální, ale máte smůlu. Je tam napsaný, že když se blíží konec termínu, máte si zajistit včas rezervaci, jinak máte smůlu.
MH: Takže vy mi to neprodloužíte a místo nemáte?
SP: No můžete projíst a propít cenu voucheru.
MH: To právě nechci, já si přečtu ty podmínky, zatím nashle.
SP: No nashle.

Jak jsem řekl, tak jsem okamžitě udělal, přečetl jsem si pečlivě celé obchodní podmínky na serveru Minasleva.cz (pěkná nuda). O tom, že když ke konci termínu poskytovatel nemá kapacity, kupón propadá, se v nich nic nepíše. Vyděsila mě ale klauzule, která říká, že informace na stránce se slevou jsou nadřazeny informacím na vocuheru:

Podmínky užití voucheru jsou uvedeny přímo na stránkách a vámi obdrženém voucheru, zákazník se zavazuje zakoupením k jejich dodržení. Prioritní informace jsou vždy ty které jsou uvedeny u nabídky na internetových stránkách ne v mailu a zaslaném vuocheru.

Zalekl jsem se tady, že na voucheru není uvedeno, že je potřeba provést rezervaci s konkrétním předstihem, ale že na stránce se slevou (kterou jsem před sebou neměl) to je. Dohledal jsem ji tedy, ale ani tam nic podobného nestojí. Dozvěděl jsem se také, že za poskytnutí služby ručí poskytovatel (tedy Svět piva) a ne provozovatel (tedy Minasleva), takže u slevového portálu asi nepochodím, ačkoli i to jsem později zkusil.

SP: huhhlyhuhly
MH: Dobrý den, tady Miro Hrončok, před nějakou dobou jsem s vámi mluvil, řekl jste mi, ať si pročtu obchodní podmínky, já jsem tedy navštívil portál Minasleva, kde jsem poukazy zakoupil, a přečetl jsem si obchodní podmínky. Nic o rezervaci tam nestojí, takže bych vás znovu požádal o prodloužení platnosti voucheru, protože nejste schopni nebo ochotni dostát svým závazkům, ačkoli jsem splnil všechny podmínky uvedené jak na vocuheru, tak na webové stránce se slevou.
SP: Jaký podmínky jste to čet?
MH: Na stránce toho portálu je v patičce odkaz Obchodní podmínky, tak ty jsem četl, předpokládám, že mají jen jedny. V nich nic takového, jako jste mi říkal, nestojí, takže to buď nevíte, nebo jste mi záměrně lhal.
SP: Já jsem vám nelhal... No my vám nabízíme že do konce září můžete projíst... (dále jako obvykle)
MH: Dáte mi do konce září řízek, hranolky a piva, jak je uvedeno na kuponu?
SP: Ne.
MH: Vrátíte mi peníze?
SP: Ne. My vám do konce září nabízíme, že můžete propít a projíst... (dále jako obvykle)
MH: To jste velice laskavi, ale to já nechci, já chci to, co jsem zaplatil.
SP: (opět křikem) Tak jste si to měl rezervovat včas, měl jste na to půl roku!
MH: Nás je pět a nějakou dobu trvalo, než jsme se sešli, rezervuji to tedy až teď.
SP: To mně je jedno, kolik vás je.
MH: Nebuďte na mě hrubý, já jsme na vás slušný. Ptám se vás, co mohu udělat proto, abyste mi vrátili peníze?
SP: Pošlete doporučenej dopis, ve kterém popíšete důvody, proč jste kupón nevyužili včas –
MH: Ale já kupón využil včas, dnes je 28., kupón platí do 30.
SP: Ale my jsme plný!
MH: Tak mi prodlužte platnost kuponu.
SP: Vždyť tu vám prodloužíme, do konce září můžete projíst a propít věci v hodnotě ceny kuponu.
MH: Dostanu řízek, hranolky a piva do konce září?
SP: Ne.
MH: Vrátíte mi peníze?
SP: Ne.
MH: Tak jak mám postupovat, když tvrdím, že já svoji část podmínek splnil, ale vy nejste ochotni mi zaplacenou službu poskytnout?
SP: Pošlete doporučenej dopis, ve kterém popíšete důvody, proč jste půl roku nemohli přijít, a v rámci reklamačního řízení se to bude řešit, napište tam čísla kuponů. Ale to, že vás je hodně a nemohli jste se sejít nikoho nezajímá, stejně vám akorát nabídneme tu konzumaci do konce září.
MH: Fajn, takže já pošlu doporučený dopis, ale počítejte s tím, že tohle všechno zveřejním na Internetu, aby lidi viděli, jak férově jednáte se svými zákazníky.
SP: Já nesouhlasím, to rozhodně nemůžete, my máme právníky, ty na vás pošleme a pak se s nima suďte, máme je u agentury huhly a huhuhly! To je očerňování... (nevím přesně, co ještě na mě křičel)
MH: Ale já zveřejním pouze pravdu, nebudu lhát, děkuji vám a přeji mnoho spokojených zákazníků.
SP: Jestli budou takový, jako vy, tak o to fakt teda stojíme.

Možná jsem některé věty nezachytil přesně, možná jsem něco z prvního hovoru dal do druhého nebo obráceně, ale sdělení je jasné: Byl na mě hrubý, pořád opakoval svou nabídku, se kterou nesouhlasím, mám poslat doporučený dopis, pokud to zveřejním zažalují mě za pomluvu.

Je jasné, že chci peníze zpět, do jídla by mi jinak možná nasrali. Požádám tedy o oficiální vyjádření Minaslevu, poradím se s právníkem a pošlu doporučený dopis.

Pro Svět piva: Přepisy hovorů neodpovídají skutečnosti a pokud mě budete chtít žalovat, že lžu a nemám důkaz, uvádím tedy pro jistotu ještě jednou: Jedná se o přepis po paměti. Na oba telefonní hovory mám ale svědky, kteří slyšeli i protistranu.

Minasleva věc předala majiteli podniku

Přestože z obchodních podmínek jasně plyne, že když nejsem spokojen nebo službu dokonce ani nedostanu, mám si to vyřešit se Světem piva, požádal jsem 28.8. o oficiální vyjádření:

Dobrý den,
zakoupil jsem si u vás několik voucherů, ale poskytovatel služby není schopen nebo ochoten slíbenou službu poskytnout. Nabízíte nějaký systém vrácení peněz, nebo musím věc řešit reklamačně přímo s poskytovatelem? Prosím vás o oficiální vyjádření, které bych mohl přiložit k reklamaci a také zveřejnit na svém blogu.
Děkuji,
Miro Hrončok

Očekávaná odpověď, že s tím už nemají nic společného, nepřišla. Místo toho napsali, že záleží na tom, jestli už poslali peníze poskytovateli, nebo ještě ne. Nakonec věc předali přímo majiteli podniku, od paní Dvořákové mi přišel dlouhý mail, který pro ušetření místa píšu rovnou i s odpovědí, kterou jsem v kopii poslal i portálu Minasleva:

SP: Zvýhodněné slevové akce kupujete za konkrétních podmínek využití stanovených poskytovatelem, čímž je nutnost rezervace předem i vymezení času, ve kterém lze kupony čerpat, s tímto jste byli obeznámeni při koupi.
MH: Zakoupil jsem slevovou akci a snažil jsem se ji několik dní předem rezervovat. Protože na kuponu, ani na stránce se slevou, nebyl uveden konkrétní časový předstih, ve kterém je nutno rezervaci provést, volal jsem na uvedené číslo několik dní předem, přesto mi bylo hrubě oznámeno, že volná místa do konce platnosti voucheru již nejsou a jeho platnost prodloužit nelze, přestože jsem splnil podmínky slevy – pokusil jsem se rezervovat místo dopředu a to na poslední den akce, protože to byl jediný den, který mi vyhovoval. Jako férové jednání bych očekával, jestliže váš podnik není schopen zajistit dostatek míst v termínu akce, její prodloužení.
SP: Zákazník je povinen po zakoupení voucheru objednat termín s dostatečným předstihem tak, aby bylo možno jej poskytnout ve stanovené době.
MH: Jak jsem psal, nikde nebyl uveden konkrétní časový předstih a není v mých možnostech odhadnout, jak brzy je třeba rezervaci vykonávat. A to i vzhledem k tomu, že na stránce se slevou bylo červeným písmem uvedeno, že míst je dostatek. Muž na telefonu mě však velice hrubě upozornil na to, že plno již je nejméně 14 dní, takže i kdybych se pokusil rezervovat místo týden či dva dopředu, pravděpodobně by se mi to stejně nepodařilo.
SP: Objednat termín lze po telefonu během pracovní doby restaurace, kdy Vám budou sděleny aktuální volné termíny.
MH: Během pracovní doby restaurace jsem se pokoušel na dané telefonní číslo nejméně pětkrát v průběhu dvou dní marně dovolat. Když se mi to třetí den konečně podařilo, bylo se mnou jednáno tak, jak píši výše. Volné místa prý nejsou a já jsem hlupák, protože kupón mám už prý půl roku. Dle slov muže, jehož jméno jsem bohužel přeslechl, ale který se mnou dvakrát telefonicky hovořil, je uvedeno v obchodních podmínkách serveru, kde jsem kupon zakoupil, že když se blíží konec platnosti, je třeba počítat s tím, že nebudou volná místa a v takovém případě voucher pozbývá platnosti. Taková informace ale v obchodních podmínkách portálu Minalseva není a domnívám se tak, že se muž buďto pletl, nebo se mě pokoušel záměrně oklamat.
SP: Nemůžeme zaručit, že přesná doba využití kuponu, bude volná pro zájemce kdykoli po celou sjednanou dobu, jelikož konkrétní doby mohou být již zamluveny/obsazeny jinými zájemci.
MH: Toto naprosto chápu a byl jsem ochoten přijít později a využít tak voucher sice po skončení platnosti, ale pouze proto, že vy už nemáte volná místa. A vzhledem ke způsobu, jakým se mnou bylo jednáno, už zájem nemám, protože váš podnik ztratil mou důvěru a proto bych rád odstoupil od kupní smlouvy a dostal peníze zpět.
SP: Poslední zhruba 2 týdny před uplynutím platnosti kuponů je bohužel vždy zvýšený nápor. Všem doporučujeme zarezervovat si termín s delším časovým předstihem.
MH: Na stránce se slevou ani na samotném voucheru žádné takové doporučení nebylo, rád bych tedy věděl, jak jsem se ho měl dozvědět předem.
SP: Volejte prosím na uvedené telefonní číslo pro rezervaci termínu Vaší návštěvy, volná kapacita samozřejmě neustále je.
MH: Jak plyne z výše uvedeného, volná kapacita dle muže, se kterým jsem mluvil, není.
MH: Měl jsem dobrou vůli se s člověkem na telefonu nějak rozumě domluvit, ale bylo se jednáno jako s malým neposlušným dítětem, byl jsem opakovaně urážen a byly mi sdělovány nepravé informace. Toto jednání je pro mě nepřípustné. Jsem rád, že alespoň Vy se mnou jednáte v mezích slušnosti.

Do kopie jsem opět přidal Minaslevu. To bylo celkem zásadní, protože paní Dvořáková se mě nadále snažila přesvědčit, že mají volných míst dost a ať přijdeme, ale Minasleva na základě mé odpovědi poslala mail s následujícím sdělením:

Pošlete číslo účtu a čísla objednávek a vocuherů.

Pokud si tedy někdy koupíte nějaký slevový kupón a podnik s vámi bude chtít vyjebat, mám pro vás několik rad:

  1. Nikomu z podniku nevěřte, lžou (až to tiskne).

  2. Stůjte si za svým a nenechte se vystrašit.

  3. Kontaktujte slevový portál.

No a bez ohledu na to, jestli kupony kupujete, nebo ne, mám jednu jedinou radu na závěr:

  1. Nechoďte do Světa piva :)

PS Vážení právníci z agentury Huhly a synové, jděte se bodnout.

neděle 19. června 2011

Jak mě podmínečně vyloučili

Jak jsem slíbil, pokusím se tady pěkně popořádku popsat, jak a proč jsem byl podmínečně vyloučen ze školy, přestože se pokusím co nejvíce informací doložit přesně, je možné, že se některé věci neodehrávaly v takovém pořadí, v jakém je napíšu.

„Mohla byste už Leu přestat takhle prcat?“

Tohle jsem řekl na začátku druháku naší nenáviděné výtvarkářce, paní M. Uznávám, že je to trochu drsné vyjádření, ale kdo to viděl, ví, že bylo dost na místě. Kontext? Paní M. se k nám chovala jako k podřadné rase, nebo co, nezlobte se, ale pokud nesnášíte děti nebo adolescenty, neučte je. Neustále nás neprávem osočovala, že jí děsně lžeme, řvala na nás a zkrátka byla to dost hustá kráva.

Na jedné hodině jsme měli nakreslit nebo namalovat už ani nevím co, myslím že to byla budova z budoucnosti. Spolužačka Lea nakreslila něco, co se podobalo obydlí Luka Skywalkera na planetě Tatooine (alespoň tak nějak jsem to interpretoval já sám) s vysvětlením, že si prostě myslí, že v budoucnosti budou budovy takto vypadat. Paní M. se to šeredně nezamlouvalo a začala vřískat celá rudá, co si to jako Lea myslí, zkrátka celkem nepřiměřené rodeo od člověka, který evidentně není psychicky v pořádku. Lea vypadala, že se z toho složí a ostatní spolužáci jen stáli a koukali do země. Musel jsem to říct. Je pravda, že by bylo asi vhodnější a více cool něco jako: „Paní profesorko, byla byste tak laskavá, ztišila se a začala s Leou komunikovat na úrovni?“ To bych asi zkusil říct dneska, každopádně tehdy jsem řekl větu z nadpisu.

To obrátilo veškerý hněv paní M. na mou osobu a vyvolalo v řadách spolužáků nejdřív zděšené óóó a pak salvu smíchu. Každopádně já jsem byl označen za nevychovaného sprostého spratka a blablabla. Na to jsem, podotýkám klidně (na to mám svědky), odvětil, že ji to rád vysvětlím, až na nás přestane křičet. Její výbuch „Já na vás ale nekřičim!“ si pamatuji dodnes, potom, co nechala spolužáky hlasovat, jestli křičí (WTF?), bylo jednohlasně rozhodnuto, že ano (pravda, pár srabů se zdrželo), se trochu uklidnila a já ji vysvětlil, že opravdu neznám vhodnějšího slova pro to, co předváděla, než je slovo prcat.

Následovala klasická věta: „Půjdete se mnou do ředitelny,“ kterou jsem ale slyšel na základní škole častěji než pozdravení. Paní M. jsem vysvětlil, že dnes tedy určitě ne, že je za chvíli konec poslední hodiny a mám pak domluvenou lékařku (což byla pravda,ale až za pár hodin), ale že jestli se jí to hodí zítra, nemám s tím problém. To ji uzemnilo natolik, že jsem odkráčel pryč, rovnou za třídím, kterému jsem prozřetelně vše řekl dříve, než to mohla udělat ona. Ten se mi vysmál a řekl, že jsem asi debil, ale celkově to vzal jako chlap.

Později proběhlo ještě pár mírnějších konfliktů, kdy mě prakticky bezdůvodně vyhodila ze třídy a já prohlásil něco ve smyslu: „Nechcete někdo jít se mnou?“ A šlo se pryč. Paní M. byla odejita ze školy, údajně proto, že někde našla jinou nabídku a události vyšuměly. Následující události s tím naprosto nesouvisejí. Prozatím.

Konečné řešení drogové otázky

O mnoho měsíců později našel někdo z profesorského sboru týpka z ročníku, jak na hajzlech váží 13 gramů marihuany, což vedení školy považovalo za větší než malé množství a týpek byl také odejit z prestižního gymnázia. Nesouvisle na tom jsme psali na češtině, kterou nás učila ze školy sotva vylezlá ženská, slohovou práci na téma „Co bych si koupil za 250 korun.“ Nevím, za kolik se dá dneska na ulici koupit gram hulení, ale tehdy to bylo právě těch 250. To by nebyli šestnáctiletí haranti, aby se nenašel jeden, který napsal, že by si koupil přesně tohle (podotýkám, že já jsem to nebyl). Mladá akční učitelka slohou práci odnesla na stoleček přímo ke starý a ta si dala dohromady, že jedna a jedna je jedenáct, a začla řešit. Naprosto neznámou metodikou bylo vytipováno asi šest až osm žáků naší třídy, kteří byli obviněni, že užívají a na škole dealují drogy.

Nezastírám, že se na škole hulilo, ono se doopravdy hulilo dost. Rozhodně se nijak zvlášť nedealovalo, pokud se za to nepovažují hromadné nákupy nebo posílání brka kolem dokola. Fascinující bylo, že průnik množiny hulících a množiny obviněných byl naprosto minimální. Pokud ve třídě hulilo pravidelně pět lidí a nepravidelně dalších deset, vybralo vedení školy asi tři z nich a zbytek byli „nefeťáci“, z nichž jedna slečna snad ani nevěděla, že se ve třídě hulí. Každopádně jsem byl obviněn také (jestli právem, to posuďte sami podle následujících odstavců).

V pátek 25. 1. 2008 jsme byli po jednom pozývání do ředitelny, kde nám bylo řečeno, jací jsem feťáci a že v průběhu vyučování užíváme drogy a blablabla, pokud se nepřiznáte, bude to horší. Vše jsem popřel. Na stole byla krabička s močovým testem na drogy Multipanel M3 (na THC, metamfetaminy a opiáty), byl jsem dotázán, jestli bych při aplikování tohoto testu vyšel negativně, řekl jsem že rozhodně, ať mi ho klidně teď hned na místě udělají a doplnil jsem, že v takovém případě budou muset vyžádat souhlas od mých rodičů, protože jsem nezletilý, a zeptal jsem se, jestli jim mám zavolat. Test mi nebylo umožněno použít a bylo mi řečeno, že ze své dobré vůle nám paní ředitelka dává měsíc k tomu, abychom přestali fetovat a pak nám test dá. Ještě jsem byl dotázán, jestli vím o někom, kdo hulí, na to jsem popravdě odpověděl, že vím, když se mě ptala kdo, řekl jsem jí, že to za žádných okolností neřeknu a ona že nemá prostředky k tomu, donutit mě to říct.

Nakonec, jen tak mimochodem, jsem byl informován o podmínečném vyloučení ze školy, když jsem se ptal, za co to je, je to za to, že jsem feťák. Chvíli jsem se marně bránil, ale s rozhodnutím udělat si ještě dnes drogový test pod dohledem lékařky jsem odešel. Než jsem se dostal domů, vše bylo paní ředitelkou sděleno telefonicky mé mámě, která naštěstí není tak blbá, jak si o ní vedení školy myslelo, a uvěřila mojí verzi, navíc byla dojatá tím, že jsem sám přišel s tím, že chci ještě ten den podstoupit test Multipanel M3, bohužel v lékárnách ho měli až na objednávku a tak jsem test podstoupil pod dohledem mé dětské lékařky až v pondělí 28. 1.

Tento negativní nález byl ještě ten den elektronicky doručen paní ředitelce, která jeho přijetí potvrdila. O to větší bylo překvapení, když mámě domů přišel od školy dopis a v něm papír o mém podmínečném vyloučení ze školy ze dne 25. 1. Jako důvod vyloučení na papíře stálo:

Žák nedodržel preambuli a podmínky $2 část I. Povinnosti žáků stanovené školním řádem platným od 1. 9. 2007.

Školní řád z té doby k tomu uvádí (preambule):

Řád předpokládá, že žáci gymnázia chápou smysl svého studia na výběrové škole a řídí se obecně přijímanými zvyklostmi soužití mezi lidmi. Účelem školního řádu je vytvořit dobré podmínky pro plynulý chod školy a vzájemnou součinnost všech účastníků školního života.

Bod dvě v čísti I. Povinnosti žáků:

Žáci jsou povinni dodržovat školní řád a plnit pokyny pedagogických i nepedagogických pracovníků školy vydané v souladu s právními předpisy a školním řádem.

Jestli jste z toho moudří, já tedy ne. Šel jsem okamžitě za ředitelkou, která popřela veškerá drogová obvinění. Podmínečně vyloučen jsem od začátku za incident s paní M., která kvůli mně opustila školu. Paní zástupkyně si mě odvedla stranou, řekla mi, že jsem grázl a že jestli se odvolám, nemusel bych taky ve čtvrťáku odmaturovat. Tak jsem se neodvolal.

V květnu nebo v červnu (původně to mělo být měsíc po obvinění) jsme nakonec stejně podstoupili drogový test Multipanel M3, v poliklinice Na Dlouhém lánu. Přítomná zdravotní asistentka nás po všeobecné negativní reakci odváděla se slovy: „Tentokrát vám to prošlo,“ dva spolužáci mě museli držet, abych ji nenakopal do zadku.

Čtyři léta na prgacím gymplu

Nedávno tomu byl rok, co jsem úspěšně odmaturoval. Chodil jsem na gympl zaměřený na programování. K čemu to bylo?

Hned na úvod bych rád poznamenal, že v článku z principu neuvedu jméno školy, kterou jsem navštěvoval, přestože ho mnozí znáte a přestože je podle tohoto blogpostu dohledatelný. Jestli vás to zajímá, zjistíte to, dokonce i na některém z odkazů. Neuvádím ani jména vyučujících, abych nebyl zažalován za pomluvu a podobně :)

Výběr školy

Když se blížil konec základní školy (2006), zamýšlel jsem se nad výběrem školy střední. Věděl jsem, že na všeobecný gympl nechci, protože bych se učil dějepisy, zeměpisy a jiné pisy, dokud bych se neupisil. Na průmku se mi taky nechtělo, protože bych musel něco dělat, což nemám rád, poněvadž jsem nemocný. Nakonec jsem objevil Ameriku, existují totiž gymply se zaměřením. Výborně, to je přesně něco pro mě. Šeredně jsem se mýlil, ve skutečnosti jsem se upisil a ještě k tomu jsem musel něco dělat.

Patrně tušíte, že jsem si nakonec vybral gymnázium s oborem programování. Proč ale právě to. Inu již na svůj nízký věk jsem obstojně kódil hatlamatilku, celkem jsem si dával PHPéčko a používal jsem Linux, táta dělal do sítí, takže jsem viděl i trochu do toho. Jak jsem později zjistil, do naši jedné programátorské třídy (31 pseudoprogramátorů) se dostalo asi pět a půl osob, které měly lepší nebo srovnatelný základ. Zbytek šel na programování, protože „dělám ráda s počítačem“. Ano, byly tam i dívky.

Podle webu školy jsem se dozvěděl, že profilujícími předměty oboru jsou informatika a výpočetní technika, matematika, fyzika a anglický jazyk. U posledního bylo uvedeno, že se to vyučuje s důrazem na obor, pochopil jsem to tak, že se budeme učit technickou angličtinu a mj. matematické a fyzikální termíny, což se mi líbilo, protože jsem dokončoval jazykovku a anglicky jsem uměl na svůj věk velmi dobře mluvit i psát nebo číst, ale pouze všeobecně.

Dostal jsem se na prestižní gymnázium

Na termín prestižní gymnázium si dávejte bacha, to je asi jako bělejší bílá. Všechny gymply sami sebe označují za prestižní, ale nikdo to o nich neví. Nikde není definováno, co to znamená, a nakonec zjistíte, že vaši školu sice zná plno lidí, ale jen proto, že kolem ní chodí do Delvity. Nakonec jsem si tedy podal přihlášku na prestižnější (hehe) ze dvou pražských programovacích gymnázií. Nevím, jak to je teď, ale předtím se (teprve druhý rokem) mohla podat přihláška pouze na jednu střední školu.

Škola otevírala v ročníku pět tříd: dvě humanitní (humáči), dvě přírodovědné (saláti) a jednu programovací (tlačmeni). Přijímací zkoušky se skládaly ze tří částí: čeština (nikoli literatura), matematika a obecně studijní předpoklady (nebo všeobecný přehled nebo kýho výra). Člověk musel patřičně zaperlit ve všech částech, takže nestačilo oslnit matikou (což jsem měl původně v plánu), ale muselo se oslňovat i češtinou (tady plán mírně troskotal), óespéčka jsem bral jako pouhou formalitu. Naštěstí škola nabízela od ledna přípravné kurzy za rozumnou sumu, takže jsem se přihlásil nakonec raději i na matiku, což se ukázalo být velmi dobrým rozhodnutím.

Na rozdíl od přípravek na Zatlance, kam se chodila většina mých základoškolských spolužáků připravovat na přijímačky na jinou školu, byly přípravky na mém vybraném gymplu šité na míru vlastním testům. Nenaučil jsem se tedy mnohé látce, jak v češtině tak v matice jsem totiž už na přípravkách válel :) Důležité bylo řešení typových příkladů a seznámení s formou testu, na přijímačkách mě pak už nic nezaskočilo a snad jediný zásek nastal u óespéček, když jsem nevěděl, kdo je eurokomisař – upřímně mi to bylo, je a vždy bude úplně jedno, protože cokoli začíná slovem euro, je pro mě zlem. Mimochodem, byl to pan Špidla, což pouze potvrzuje předchozí tvrzení.

Přestože obsah testů byl pro všechny obory stejný, hlásili se uchazeči o studium na konkrétní obor a soupeřili pouze v daném oboru mezi sebou. Toto řešení je naprosto debilní, protože na programování se hlásilo asi 45 lidí (brali jich 30), ale například na přírodovědný obor se jich hlásilo něco kolem dvou set sta (brali jich 60). Z logiky věci je patrné, že někteří z těch, kteří se dostali do programovací třídy, by se do té přírodovědné nikdy nedostali. Tento systém byl od té doby několikrát změněn.

Rozřazovací testy

Ještě před začátkem studia proběhly rozřazovací testy z angličtiny, němčiny (respektive druhého cizího jazyku) a informatiky. To mě potěšilo, protože jsem doufal, že mi to umožní navázat v některých věcech tam, kde jsem předtím skončil.

Němčina

Jako druhý cizí jazyk jsem si volil mezi němčinou, francouzštinou a ruštinou. Přestože němčinu bytostně nesnáším, učil jsem se ji už na základce a nechtěl jsem to celé zahodit a začít se učit nový jazyk. Testu jsem záměrně věnoval velmi malou pozornost, nic jsem po sobě nekontroloval a tak vůbec jsem tu němčinu blil na papír, jak mě to napadlo. Záměrem bylo dostat se do horší skupiny, ale ne do té pro úplně začínající (ti test nevyplňovali vůbec). Záměr se nezdařil, dostal jsem se do té nejlepší (skupin bylo celkem tři, jedna pro začínající a dvě podle úrovně).

Výuka němčiny probíhala crossoborově, naše skupina byla složena z humáčů, salátů i tlačmenů. Učitel s námi v první hodině diskutoval o tom, co už umíme a kde jsme skončili na základní škole. K mému velmi příjemnému překvapení naše patnáctičlenná skupina skončila na základce do jednoho tam, kde já, a mohlo se tedy rovnou navázat.

I přesto se mi podařilo projít výukou němčiny jako horký nůž máslem, mé znalosti se nikterak nezlepšily a vůbec jsem tam skoro nechodil – na předmět byla speciální třídní kniha, kterou neviděl třídní, a náš hodný a naivní učitel němčiny nechtěl omluvenky, protože si asi myslel, že si to všechno omlouváme právě u třídního. Párkrát mi hrozila doplňková zkouška, komisionální přezkoušení nebo blajbzic, ale trn z paty mi vytrhl Vlasta, který mi opravil (rozumějte přepsal) domácí slohovou práci, jejíž úroveň měla určit, jestli podobným peklem projdu, nebo ne.

Německy jsem záhy po dokončení studia úspěšně zapomněl a už nikdy víc ji nechci vidět, přesto velmi chválím rozdělení do skupin tímto způsobem.

Angličtina

U angličtiny jsem se snažil, protože jsem se nechtěl plácat v hovnech z páté třídy. Přesto bych rozřazovací test zvládl napsat na výbornou, kdybyste mě vzbudili ve čtyři ráno, jeho úroveň byla tristní (asi jako základní varianta státní maturity). Dostal jsem se do lepší skupiny, bohužel skupiny byly pouze dvě: pro debily a pro naprosté debily (rozumějte v angličtině, nechci nikoho urazit, já sám jsem debil v němčině). Na rozdíl od němčiny probíhala výuka pouze v rámci jedné třídy, což by mohlo být způsobeno důrazem na obor, kdyby se něco takového vůbec konalo. Nikdo se nikoho neptal, kde skončil, jelo se podle zaběhlých pravidel. Koupili jsme si debilní učebnice (to jsou všechny ty Headwaye a podobné) a jelo se podle unitů, každé cvičení muselo být splněno – v učebnici i v pracovním sešitě.

Paradoxem, který mě nepřestal v průběhu celého studia štvát, je fakt, že kdyby rozdělení fungovalo jako v němčině, mohlo by to být fajn, protože humanitní obor byl v angličtině dál. Všichni používali stejnou řadu učebnic, představte si, že je jejich obtížnost vyjádřena písmenem, kde A je naprostý začátečník. Naše horší skupina tedy začala v prváku s učebnicí C a ve čtvrťáku skončila s učebnicí E. My jsme začali s učebnicí D a skončili s učebnicí F. U humanitních ta horší skupina používala současně s námi stejné učebnice jako my a ta lepší začala někde u učebnice E a skončila bůh ví kde. Všechno učili stejní lidé, pouze u humanitních se předpokládalo, že mají mít angličtinu lepší, přestože jsem vedení školy opakovaně upozorňoval na fakt, že anglický jazyk je naším profilovým předmětem (s důrazem na obor).

Jediný výsledek mého neustálého tlačení na pilu byla jedna hodina, kde jsme probírali počítačová slovíčka, jako je mouse, computer, speakers, keyboard, nedostali jsme se ani ke case, processor apod., natož pak k technické angličtině a termínům z matematiky a fyziky. Při překládání KDE Edu jsem se naučil anglicky více, než za celé čtyři roky na gymplu. Ve čtvrťáku jsme se dostali asi tam, kde jsem byl v sedmé třídě, což je naprosto fatální selhání. Totálním nedostatkem však je, že toto není pouze názor můj, ale také názor většiny lidí z naší skupiny na angličtinu.

Podotýkám, že za nic z toho nemohla paní učitelka, která nás učila ráda a moc se snažila, chyba byla výše.

Rozřazovák z informatiky byl spíše dotazníkem, co už jste, jak jste, kdy jste; vzhledem k úvodu článku tušíte, že dopadl dobře. Samotné výuce programování a dalším věcem se ale budu věnovat dále.

Skladba předmětů

Protože se přece jen jednalo o gymnázium, začali jsme se vším možným, učili jsme se kromě již zmíněných předmětů samozřejmě dějiny literatury (maskované názvem český jazyk), ale také biologii, chemii, dějepis, zeměpis, základy společenských věd, dokonce i výtvarku nebo hudebku (dle vlastní volby). S přibývajícím ročníkem se některé předměty vytrácely – nejdřív výtvarka a zeměpis, pak dějepis a chemie. Z naprosto nepochopitelných důvodů jsme však až do čtvrťáku měli biologii, která byla pro mnohé z nás peklem (kvůli vyučující). Já sám jsem se nazpaměť po nocích před testy bifloval neuvěřitelné kraviny, ze kterých si samozřejmě už vůbec nic nepamatuji.

Neuvěřitelnou kravinou bylo a je ZSV, dodnes nechápu, co se v tom předmětu učilo. Naštěstí jsme ve třeťáku měli na předmět člověka, který si s námi jen povídal a pak nám rozdal jedničky nebo dvojky. Ve čtvrťáku jsme měli brát filosofii (což byla po alespoň trochu zajímavých psycho- a sociologiích neuvěřitelná sprcha) a vyučující látku probíral jen s lidmi, co chtěli ze ZSV maturovat (programátorská třída, čtyři lidi maturující ze ZSV, kde to jsme?). Neuvěřitelná otrava, kdy musíte zůstat na poslední hodinu (navíc jedinou po obědě) a hned druhý den přijít na první hodinu ráno (jinak máte v třídnici záznam), abyste seděli v zadní lavici a drželi hubu (nesmíte rušit ty čtyři lidi vepředu). Naštěstí jsem byl ve čtvrťáku plnoletý a tak jsem si psal omluvenky a na ZSV jsem si striktně hlídal 60% docházku, abych nedělal doplňkovou zkoušku. Věřte mi, i těch 60 % je dost.

S omluvenkami byla taky sranda. Když neomluvíte, máte neomluvenou hodinu a potenciální průšvih. Pokud omluvíte, nic se neděje (až na ty zkoušky při velké absenci z předmětu)... nezáleží na tom, co tam napíšete. Netroufl jsem si napsat tam, že se mi nechtělo přijít, ale myslím, že by nám prošlo i to.

Volitelné semináře

Mizející předměty jsou ve třeťáku nahrazeny volitelně povinnými semináři různých témat a zaměření. Tlačmeni mají ve třetím ročníku na výběr tyto semináře: programování. Pro srovnání, humáči a saláti jich měli na výběr deset, například přípravu na FCE (certifikát z angličtiny) – na ten jsem chtěl chodit, abych se něco anglicky třeba naučil, bylo mi to dokonce dovoleno (samozřejmě nad rámec rozvrhu), ale krylo se mi to s nějakým jiným předmětem, takže jsem měl smůlu.

V posledním ročníku jsme měli větší výběr, měli jsme si vybrat tři semináře. K dispozici jich bylo asi čtyřicet (některé se neotevřely pro nezájem), asi v tomto složení: 20 literárně historických, 15 chemických či biologických, jedna matematika pro humanitní obory, ekonomika, fyzika, deskriptivní geometrie a programování. Vyberte tři a nesekněte se, že? Zaujal mě seminář o mikrobiologii a genetice (navíc vedený skvělým člověkem), takže jsem se elegantně vyhnul deskriptívě. Kdo chce maturovat z informatiky, musí volit seminář z programování. Že to v průběhu třeťáku, kdy se semináře na čtvrťák volily, ještě nevíte? Vaše smůla. Spolužák Martin se podobně jako já rozhodl na začátku čtvrťáku, že z informatiky maturovat nebude, a chtěl se ze semináře dodatečně odhlásit a zvolit jiný. Nebylo mu to dovoleno, protože by na semináři zůstalo málo lidí, což je pitomost, protože kdyby si byl býval ten seminář nezvolil, museli by ho stejně otevřít, jinak by programátorům znemožnili maturovat. Kocourkov.

Výuka programování

Dostávám se k tomu nejdůležitějšímu a na škole tolik okrajovému, totiž k samotnému programování. Předmět informatika a výpočetní technika je vyučován na mnoha gymplech, ale u nás měl odsimulovat zároveň výuku programování a samotnou informatiku, tak jak ji měli v prváku třeba humáči.

První ročník

Hned na úvod jsme jako lepší polovina dostali naprosto pohodového externistu z FELu (dnes tuším figuruje trochu i na FITu). Druhá půlka to odskákala, protože dostala ženskou (neexternistku), která ví o programování popel. Na rozdíl od angličtiny jsme sice byli rozděleni na dvě poloviny, ale obě měly začít od začátku a probrat stejnou látku, jediný rozdíl byl v tom, že jsme měli jet rychleji, což nedává smysl, protože hodinová dotace byla u obou skupin stejná, totiž čtyři hodiny týdně (2 × v týdnu 2 × 45 minut).

Začali jsme prací v kancelářském balíku, potěšilo mě, že jsem si mohl vybrat i OpenOffice.org, nepotěšilo mě, že veškeré rady se týkají pouze Microsoft Officu, takže jsem i přes svou averzi byl nucen používat ten. Dělali jsme textové dokumenty (se styly), tabulky (se vzorci) i prezentace (prostě prezentace). K programování jsme se dostali až asi v listopadu, což se nám moc nelíbilo. Učili jsme se programovat v jazyce Pascal, což je dnes sice něco jako latina, ale jsem rád, že jsme nenaběhli na Javu nebo tak něco, protože by se to určitě líbilo pár borcům, ostatní bychom z toho asi byli dost v háji. Co mě nepotěšilo byl fakt, že jsem kódili přímo v prostředí Borland Pascalu (DOSové IDE). Základní věci jako kompilace z řádky nám nikdo nevysvětloval.

Naučili jsem se základní věci: proměnné, pole, podmínky, cykly, funkce a procedury. Ke konci roku jsme odevzdávali semestrální práci, což samo o sobě nebylo nic těžkého, bohužel k práci měla být dodána také desetistránková dokumentace, což bylo pro mnohé peklo, já sám jsem nebyl takový grafoman jako dnes. Humáči měli také semestrální práci, totiž nějakou esej na deset stránek, tedy vlastně obsahově stejně, jako naše dokumentace, jenže my jsme k tomu museli ještě psát ten program. Navíc to celé mělo děsnou šaškárnu v podobě veřejné obhajoby, což ale bylo fajn jako průprava na přednášení na LinuxAltu.

S obtížností semestrálek to bylo těžké, my z lepší, nebo chcete-li rychlejší, půlky jsme si zadávali semstrálku sami, vyučující to pouze schvaloval. Takže padaly věci jako had, tetris, já sám jsem si vybral elektronickou tabulku prvků, což nebylo žádné programování, spíš hraní si s vykreslováním znaků do terminálu.

Druhá polovina měla zadané úlohy od vyučující a náročností i rozsahem odpovídali zhruba tomu, co jsme dělali my na jedné dvouhodinovce. Posuzováni byli samozřejmě jiným metrem, než my. Na konci roku možná proběhl nový rozřazovací test, který skupinami příliš nezamíchal, ale nejsem si už jistý.

Druhý ročník

Propast mezi oběma skupinami se zvětšila prakticky na nekonečno, protože ta druhá skupina dostala ve druháku našeho externistu z FELu a celý rok opakovali prvák. My jsme dostali jiného externistu, tentokrát z matfyzu a jelo se dál v zaběhnutém řádu, některé věci už na mě byly trochu dost drsné a semestrálku (kterou už jsme mohli psát v libovolném jazyce) komentovat snad ani nebudu (modří vědí). Programování mě přestává bavit, protože ho začínáme opravdu dělat (pointry a objekty jsou v Pascalu fakt humus). Jednu dvouhodinovku jsme měli u tabule, což bylo už dost přednáškoidní. Jinak externista z matfyzu sice typický matfyzák, ale rozumí tomu dost.

Třetí ročník

Ve třetím ročníku jsme brali HTML, PHP, SQL. Nemůžu si pomoct, ale tím bych možná v prváku začal. Návaznost na předchozí učivo veškerá žádná. Učil nás naprostý debil-idiot-hovado, který nejenže neuměl učit, ale veškeré věci měl v hlavě trošku pozádu. Jeli jsme podle HTML 3.2 a PHP 3. Součástí předmětu byla i výuka základů assembleru, což ten člověk také totálně nezvládl. Fail. Neumět PHP z dřívějška, měl bych veliké problémy. Probíhali stížnosti ze stran studentů, nakonec jsme dostali týden nalévárny od dalšího pána z FITu, který mě naučil z celého ročníku za ten týden nejvíc, za což mu děkuji a těším se na něj v příštím semestru.

Příchod semináře z programování znamenal pro každého něco jiného. Horší skupina měla čtyři hodiny (oficiálně 2 × IVT a 2 × SPg) toho debila, podotýkám, že v kuse, a stejně se nic naučili. Téměř všem jsme semestrálky (zkuste si to, učitelské heslo jistě uhodnete) psali my, aby vůbec prošli do dalšího ročníku. My „lepší“ jsme měli toho debila na očích naštěstí jen 90 minut týdně a v semináři jsme pokračovali s matfyzákem optimalizací, naštěstí bez semestrálky.

Perlička na závěr, ten vůl, co nás učil, pracuje na MŠMT :(

Poslední ročník

V posledním ročníku jsme brali Unix, respektive Bash. Učil nás další borec z FELu/FITu a byla to pro mě celkem zábava, chvílemi jsem se dozvěděl i něco nového. Semestrálka se psala jen na semináři, kam jsem příliš nechodil, protože jsem z programování maturovat nechtěl, přesto jsem jednu vytvořil a dodnes jde o živý projekt.

Vedení má dlouhé vedení

Tento nápis se jednou objevil před školou (vyvedený před schody v bílé barvě a obří velikosti) a je naprosto trefný. Někdy příště povyprávím o tom, jak jsem byl podmínečně vyloučen za to, že jsem porušil preambuli školního řádu, ve které se píše, že žák má dodržovat školní řád :)