Čtyři léta na prgacím gymplu

Nedávno tomu byl rok, co jsem úspěšně odmaturoval. Chodil jsem na gympl zaměřený na programování. K čemu to bylo?

Hned na úvod bych rád poznamenal, že v článku z principu neuvedu jméno školy, kterou jsem navštěvoval, přestože ho mnozí znáte a přestože je podle tohoto blogpostu dohledatelný. Jestli vás to zajímá, zjistíte to, dokonce i na některém z odkazů. Neuvádím ani jména vyučujících, abych nebyl zažalován za pomluvu a podobně :)

Výběr školy

Když se blížil konec základní školy (2006), zamýšlel jsem se nad výběrem školy střední. Věděl jsem, že na všeobecný gympl nechci, protože bych se učil dějepisy, zeměpisy a jiné pisy, dokud bych se neupisil. Na průmku se mi taky nechtělo, protože bych musel něco dělat, což nemám rád, poněvadž jsem nemocný. Nakonec jsem objevil Ameriku, existují totiž gymply se zaměřením. Výborně, to je přesně něco pro mě. Šeredně jsem se mýlil, ve skutečnosti jsem se upisil a ještě k tomu jsem musel něco dělat.

Patrně tušíte, že jsem si nakonec vybral gymnázium s oborem programování. Proč ale právě to. Inu již na svůj nízký věk jsem obstojně kódil hatlamatilku, celkem jsem si dával PHPéčko a používal jsem Linux, táta dělal do sítí, takže jsem viděl i trochu do toho. Jak jsem později zjistil, do naši jedné programátorské třídy (31 pseudoprogramátorů) se dostalo asi pět a půl osob, které měly lepší nebo srovnatelný základ. Zbytek šel na programování, protože „dělám ráda s počítačem“. Ano, byly tam i dívky.

Podle webu školy jsem se dozvěděl, že profilujícími předměty oboru jsou informatika a výpočetní technika, matematika, fyzika a anglický jazyk. U posledního bylo uvedeno, že se to vyučuje s důrazem na obor, pochopil jsem to tak, že se budeme učit technickou angličtinu a mj. matematické a fyzikální termíny, což se mi líbilo, protože jsem dokončoval jazykovku a anglicky jsem uměl na svůj věk velmi dobře mluvit i psát nebo číst, ale pouze všeobecně.

Dostal jsem se na prestižní gymnázium

Na termín prestižní gymnázium si dávejte bacha, to je asi jako bělejší bílá. Všechny gymply sami sebe označují za prestižní, ale nikdo to o nich neví. Nikde není definováno, co to znamená, a nakonec zjistíte, že vaši školu sice zná plno lidí, ale jen proto, že kolem ní chodí do Delvity. Nakonec jsem si tedy podal přihlášku na prestižnější (hehe) ze dvou pražských programovacích gymnázií. Nevím, jak to je teď, ale předtím se (teprve druhý rokem) mohla podat přihláška pouze na jednu střední školu.

Škola otevírala v ročníku pět tříd: dvě humanitní (humáči), dvě přírodovědné (saláti) a jednu programovací (tlačmeni). Přijímací zkoušky se skládaly ze tří částí: čeština (nikoli literatura), matematika a obecně studijní předpoklady (nebo všeobecný přehled nebo kýho výra). Člověk musel patřičně zaperlit ve všech částech, takže nestačilo oslnit matikou (což jsem měl původně v plánu), ale muselo se oslňovat i češtinou (tady plán mírně troskotal), óespéčka jsem bral jako pouhou formalitu. Naštěstí škola nabízela od ledna přípravné kurzy za rozumnou sumu, takže jsem se přihlásil nakonec raději i na matiku, což se ukázalo být velmi dobrým rozhodnutím.

Na rozdíl od přípravek na Zatlance, kam se chodila většina mých základoškolských spolužáků připravovat na přijímačky na jinou školu, byly přípravky na mém vybraném gymplu šité na míru vlastním testům. Nenaučil jsem se tedy mnohé látce, jak v češtině tak v matice jsem totiž už na přípravkách válel :) Důležité bylo řešení typových příkladů a seznámení s formou testu, na přijímačkách mě pak už nic nezaskočilo a snad jediný zásek nastal u óespéček, když jsem nevěděl, kdo je eurokomisař – upřímně mi to bylo, je a vždy bude úplně jedno, protože cokoli začíná slovem euro, je pro mě zlem. Mimochodem, byl to pan Špidla, což pouze potvrzuje předchozí tvrzení.

Přestože obsah testů byl pro všechny obory stejný, hlásili se uchazeči o studium na konkrétní obor a soupeřili pouze v daném oboru mezi sebou. Toto řešení je naprosto debilní, protože na programování se hlásilo asi 45 lidí (brali jich 30), ale například na přírodovědný obor se jich hlásilo něco kolem dvou set sta (brali jich 60). Z logiky věci je patrné, že někteří z těch, kteří se dostali do programovací třídy, by se do té přírodovědné nikdy nedostali. Tento systém byl od té doby několikrát změněn.

Rozřazovací testy

Ještě před začátkem studia proběhly rozřazovací testy z angličtiny, němčiny (respektive druhého cizího jazyku) a informatiky. To mě potěšilo, protože jsem doufal, že mi to umožní navázat v některých věcech tam, kde jsem předtím skončil.

Němčina

Jako druhý cizí jazyk jsem si volil mezi němčinou, francouzštinou a ruštinou. Přestože němčinu bytostně nesnáším, učil jsem se ji už na základce a nechtěl jsem to celé zahodit a začít se učit nový jazyk. Testu jsem záměrně věnoval velmi malou pozornost, nic jsem po sobě nekontroloval a tak vůbec jsem tu němčinu blil na papír, jak mě to napadlo. Záměrem bylo dostat se do horší skupiny, ale ne do té pro úplně začínající (ti test nevyplňovali vůbec). Záměr se nezdařil, dostal jsem se do té nejlepší (skupin bylo celkem tři, jedna pro začínající a dvě podle úrovně).

Výuka němčiny probíhala crossoborově, naše skupina byla složena z humáčů, salátů i tlačmenů. Učitel s námi v první hodině diskutoval o tom, co už umíme a kde jsme skončili na základní škole. K mému velmi příjemnému překvapení naše patnáctičlenná skupina skončila na základce do jednoho tam, kde já, a mohlo se tedy rovnou navázat.

I přesto se mi podařilo projít výukou němčiny jako horký nůž máslem, mé znalosti se nikterak nezlepšily a vůbec jsem tam skoro nechodil – na předmět byla speciální třídní kniha, kterou neviděl třídní, a náš hodný a naivní učitel němčiny nechtěl omluvenky, protože si asi myslel, že si to všechno omlouváme právě u třídního. Párkrát mi hrozila doplňková zkouška, komisionální přezkoušení nebo blajbzic, ale trn z paty mi vytrhl Vlasta, který mi opravil (rozumějte přepsal) domácí slohovou práci, jejíž úroveň měla určit, jestli podobným peklem projdu, nebo ne.

Německy jsem záhy po dokončení studia úspěšně zapomněl a už nikdy víc ji nechci vidět, přesto velmi chválím rozdělení do skupin tímto způsobem.

Angličtina

U angličtiny jsem se snažil, protože jsem se nechtěl plácat v hovnech z páté třídy. Přesto bych rozřazovací test zvládl napsat na výbornou, kdybyste mě vzbudili ve čtyři ráno, jeho úroveň byla tristní (asi jako základní varianta státní maturity). Dostal jsem se do lepší skupiny, bohužel skupiny byly pouze dvě: pro debily a pro naprosté debily (rozumějte v angličtině, nechci nikoho urazit, já sám jsem debil v němčině). Na rozdíl od němčiny probíhala výuka pouze v rámci jedné třídy, což by mohlo být způsobeno důrazem na obor, kdyby se něco takového vůbec konalo. Nikdo se nikoho neptal, kde skončil, jelo se podle zaběhlých pravidel. Koupili jsme si debilní učebnice (to jsou všechny ty Headwaye a podobné) a jelo se podle unitů, každé cvičení muselo být splněno – v učebnici i v pracovním sešitě.

Paradoxem, který mě nepřestal v průběhu celého studia štvát, je fakt, že kdyby rozdělení fungovalo jako v němčině, mohlo by to být fajn, protože humanitní obor byl v angličtině dál. Všichni používali stejnou řadu učebnic, představte si, že je jejich obtížnost vyjádřena písmenem, kde A je naprostý začátečník. Naše horší skupina tedy začala v prváku s učebnicí C a ve čtvrťáku skončila s učebnicí E. My jsme začali s učebnicí D a skončili s učebnicí F. U humanitních ta horší skupina používala současně s námi stejné učebnice jako my a ta lepší začala někde u učebnice E a skončila bůh ví kde. Všechno učili stejní lidé, pouze u humanitních se předpokládalo, že mají mít angličtinu lepší, přestože jsem vedení školy opakovaně upozorňoval na fakt, že anglický jazyk je naším profilovým předmětem (s důrazem na obor).

Jediný výsledek mého neustálého tlačení na pilu byla jedna hodina, kde jsme probírali počítačová slovíčka, jako je mouse, computer, speakers, keyboard, nedostali jsme se ani ke case, processor apod., natož pak k technické angličtině a termínům z matematiky a fyziky. Při překládání KDE Edu jsem se naučil anglicky více, než za celé čtyři roky na gymplu. Ve čtvrťáku jsme se dostali asi tam, kde jsem byl v sedmé třídě, což je naprosto fatální selhání. Totálním nedostatkem však je, že toto není pouze názor můj, ale také názor většiny lidí z naší skupiny na angličtinu.

Podotýkám, že za nic z toho nemohla paní učitelka, která nás učila ráda a moc se snažila, chyba byla výše.

Rozřazovák z informatiky byl spíše dotazníkem, co už jste, jak jste, kdy jste; vzhledem k úvodu článku tušíte, že dopadl dobře. Samotné výuce programování a dalším věcem se ale budu věnovat dále.

Skladba předmětů

Protože se přece jen jednalo o gymnázium, začali jsme se vším možným, učili jsme se kromě již zmíněných předmětů samozřejmě dějiny literatury (maskované názvem český jazyk), ale také biologii, chemii, dějepis, zeměpis, základy společenských věd, dokonce i výtvarku nebo hudebku (dle vlastní volby). S přibývajícím ročníkem se některé předměty vytrácely – nejdřív výtvarka a zeměpis, pak dějepis a chemie. Z naprosto nepochopitelných důvodů jsme však až do čtvrťáku měli biologii, která byla pro mnohé z nás peklem (kvůli vyučující). Já sám jsem se nazpaměť po nocích před testy bifloval neuvěřitelné kraviny, ze kterých si samozřejmě už vůbec nic nepamatuji.

Neuvěřitelnou kravinou bylo a je ZSV, dodnes nechápu, co se v tom předmětu učilo. Naštěstí jsme ve třeťáku měli na předmět člověka, který si s námi jen povídal a pak nám rozdal jedničky nebo dvojky. Ve čtvrťáku jsme měli brát filosofii (což byla po alespoň trochu zajímavých psycho- a sociologiích neuvěřitelná sprcha) a vyučující látku probíral jen s lidmi, co chtěli ze ZSV maturovat (programátorská třída, čtyři lidi maturující ze ZSV, kde to jsme?). Neuvěřitelná otrava, kdy musíte zůstat na poslední hodinu (navíc jedinou po obědě) a hned druhý den přijít na první hodinu ráno (jinak máte v třídnici záznam), abyste seděli v zadní lavici a drželi hubu (nesmíte rušit ty čtyři lidi vepředu). Naštěstí jsem byl ve čtvrťáku plnoletý a tak jsem si psal omluvenky a na ZSV jsem si striktně hlídal 60% docházku, abych nedělal doplňkovou zkoušku. Věřte mi, i těch 60 % je dost.

S omluvenkami byla taky sranda. Když neomluvíte, máte neomluvenou hodinu a potenciální průšvih. Pokud omluvíte, nic se neděje (až na ty zkoušky při velké absenci z předmětu)... nezáleží na tom, co tam napíšete. Netroufl jsem si napsat tam, že se mi nechtělo přijít, ale myslím, že by nám prošlo i to.

Volitelné semináře

Mizející předměty jsou ve třeťáku nahrazeny volitelně povinnými semináři různých témat a zaměření. Tlačmeni mají ve třetím ročníku na výběr tyto semináře: programování. Pro srovnání, humáči a saláti jich měli na výběr deset, například přípravu na FCE (certifikát z angličtiny) – na ten jsem chtěl chodit, abych se něco anglicky třeba naučil, bylo mi to dokonce dovoleno (samozřejmě nad rámec rozvrhu), ale krylo se mi to s nějakým jiným předmětem, takže jsem měl smůlu.

V posledním ročníku jsme měli větší výběr, měli jsme si vybrat tři semináře. K dispozici jich bylo asi čtyřicet (některé se neotevřely pro nezájem), asi v tomto složení: 20 literárně historických, 15 chemických či biologických, jedna matematika pro humanitní obory, ekonomika, fyzika, deskriptivní geometrie a programování. Vyberte tři a nesekněte se, že? Zaujal mě seminář o mikrobiologii a genetice (navíc vedený skvělým člověkem), takže jsem se elegantně vyhnul deskriptívě. Kdo chce maturovat z informatiky, musí volit seminář z programování. Že to v průběhu třeťáku, kdy se semináře na čtvrťák volily, ještě nevíte? Vaše smůla. Spolužák Martin se podobně jako já rozhodl na začátku čtvrťáku, že z informatiky maturovat nebude, a chtěl se ze semináře dodatečně odhlásit a zvolit jiný. Nebylo mu to dovoleno, protože by na semináři zůstalo málo lidí, což je pitomost, protože kdyby si byl býval ten seminář nezvolil, museli by ho stejně otevřít, jinak by programátorům znemožnili maturovat. Kocourkov.

Výuka programování

Dostávám se k tomu nejdůležitějšímu a na škole tolik okrajovému, totiž k samotnému programování. Předmět informatika a výpočetní technika je vyučován na mnoha gymplech, ale u nás měl odsimulovat zároveň výuku programování a samotnou informatiku, tak jak ji měli v prváku třeba humáči.

První ročník

Hned na úvod jsme jako lepší polovina dostali naprosto pohodového externistu z FELu (dnes tuším figuruje trochu i na FITu). Druhá půlka to odskákala, protože dostala ženskou (neexternistku), která ví o programování popel. Na rozdíl od angličtiny jsme sice byli rozděleni na dvě poloviny, ale obě měly začít od začátku a probrat stejnou látku, jediný rozdíl byl v tom, že jsme měli jet rychleji, což nedává smysl, protože hodinová dotace byla u obou skupin stejná, totiž čtyři hodiny týdně (2 × v týdnu 2 × 45 minut).

Začali jsme prací v kancelářském balíku, potěšilo mě, že jsem si mohl vybrat i OpenOffice.org, nepotěšilo mě, že veškeré rady se týkají pouze Microsoft Officu, takže jsem i přes svou averzi byl nucen používat ten. Dělali jsme textové dokumenty (se styly), tabulky (se vzorci) i prezentace (prostě prezentace). K programování jsme se dostali až asi v listopadu, což se nám moc nelíbilo. Učili jsme se programovat v jazyce Pascal, což je dnes sice něco jako latina, ale jsem rád, že jsme nenaběhli na Javu nebo tak něco, protože by se to určitě líbilo pár borcům, ostatní bychom z toho asi byli dost v háji. Co mě nepotěšilo byl fakt, že jsem kódili přímo v prostředí Borland Pascalu (DOSové IDE). Základní věci jako kompilace z řádky nám nikdo nevysvětloval.

Naučili jsem se základní věci: proměnné, pole, podmínky, cykly, funkce a procedury. Ke konci roku jsme odevzdávali semestrální práci, což samo o sobě nebylo nic těžkého, bohužel k práci měla být dodána také desetistránková dokumentace, což bylo pro mnohé peklo, já sám jsem nebyl takový grafoman jako dnes. Humáči měli také semestrální práci, totiž nějakou esej na deset stránek, tedy vlastně obsahově stejně, jako naše dokumentace, jenže my jsme k tomu museli ještě psát ten program. Navíc to celé mělo děsnou šaškárnu v podobě veřejné obhajoby, což ale bylo fajn jako průprava na přednášení na LinuxAltu.

S obtížností semestrálek to bylo těžké, my z lepší, nebo chcete-li rychlejší, půlky jsme si zadávali semstrálku sami, vyučující to pouze schvaloval. Takže padaly věci jako had, tetris, já sám jsem si vybral elektronickou tabulku prvků, což nebylo žádné programování, spíš hraní si s vykreslováním znaků do terminálu.

Druhá polovina měla zadané úlohy od vyučující a náročností i rozsahem odpovídali zhruba tomu, co jsme dělali my na jedné dvouhodinovce. Posuzováni byli samozřejmě jiným metrem, než my. Na konci roku možná proběhl nový rozřazovací test, který skupinami příliš nezamíchal, ale nejsem si už jistý.

Druhý ročník

Propast mezi oběma skupinami se zvětšila prakticky na nekonečno, protože ta druhá skupina dostala ve druháku našeho externistu z FELu a celý rok opakovali prvák. My jsme dostali jiného externistu, tentokrát z matfyzu a jelo se dál v zaběhnutém řádu, některé věci už na mě byly trochu dost drsné a semestrálku (kterou už jsme mohli psát v libovolném jazyce) komentovat snad ani nebudu (modří vědí). Programování mě přestává bavit, protože ho začínáme opravdu dělat (pointry a objekty jsou v Pascalu fakt humus). Jednu dvouhodinovku jsme měli u tabule, což bylo už dost přednáškoidní. Jinak externista z matfyzu sice typický matfyzák, ale rozumí tomu dost.

Třetí ročník

Ve třetím ročníku jsme brali HTML, PHP, SQL. Nemůžu si pomoct, ale tím bych možná v prváku začal. Návaznost na předchozí učivo veškerá žádná. Učil nás naprostý debil-idiot-hovado, který nejenže neuměl učit, ale veškeré věci měl v hlavě trošku pozádu. Jeli jsme podle HTML 3.2 a PHP 3. Součástí předmětu byla i výuka základů assembleru, což ten člověk také totálně nezvládl. Fail. Neumět PHP z dřívějška, měl bych veliké problémy. Probíhali stížnosti ze stran studentů, nakonec jsme dostali týden nalévárny od dalšího pána z FITu, který mě naučil z celého ročníku za ten týden nejvíc, za což mu děkuji a těším se na něj v příštím semestru.

Příchod semináře z programování znamenal pro každého něco jiného. Horší skupina měla čtyři hodiny (oficiálně 2 × IVT a 2 × SPg) toho debila, podotýkám, že v kuse, a stejně se nic naučili. Téměř všem jsme semestrálky (zkuste si to, učitelské heslo jistě uhodnete) psali my, aby vůbec prošli do dalšího ročníku. My „lepší“ jsme měli toho debila na očích naštěstí jen 90 minut týdně a v semináři jsme pokračovali s matfyzákem optimalizací, naštěstí bez semestrálky.

Perlička na závěr, ten vůl, co nás učil, pracuje na MŠMT :(

Poslední ročník

V posledním ročníku jsme brali Unix, respektive Bash. Učil nás další borec z FELu/FITu a byla to pro mě celkem zábava, chvílemi jsem se dozvěděl i něco nového. Semestrálka se psala jen na semináři, kam jsem příliš nechodil, protože jsem z programování maturovat nechtěl, přesto jsem jednu vytvořil a dodnes jde o živý projekt.

Vedení má dlouhé vedení

Tento nápis se jednou objevil před školou (vyvedený před schody v bílé barvě a obří velikosti) a je naprosto trefný. Někdy příště povyprávím o tom, jak jsem byl podmínečně vyloučen za to, že jsem porušil preambuli školního řádu, ve které se píše, že žák má dodržovat školní řád :)